Hej, tam ta halda z listí to je ten náš dům. Hej, tam tahat břemena to je ten náš um. Hej, tam tahej si jídlo bratrům mravencům. Hej, tam ta ram tam tam tam ram tam tam tam tum.
Mravenec 1: Hej, pane fidlikante, pročpak sedíte?
Mravenec 2: Hej, copak netušíte? Vůbec nevíte,
Mravenec 3: Hej, to, že brzy podzim klepe na dveře?
Mravenec 4: Hej, to pak nepojíte ani večeře.
Cvrček: Mravenčí haranti to jsou vám pracanti, nemůžou v klidu sedět chviličku. Já práci nehledám, raděj si třešni dám a pak si zanotuju písničku.
Mravenec 1: Hej, v létě do zásoby sbírej obilí,
Mravenec 2: Hej, věř mi, přijde zima a chlad nemilý.
Mravenec 3: Hej, pak tě časy temné hladem ubijou
Mravenec 4: Hej, pak si nezazpíváš jupijupijou!
Cvrček: Nemějte obavu, nepřijdu o hlavu, proč bych si krásy léta odpíral? Teď můžu seděti a zpívat pro děti, já budu radši pravý houslí král!
Královna: V létě ses jenom smál, na housle vyhrával, zatímco mravenec, ten pilně pracoval. Teď stojíš u dveří, kdo ale uvěří, že jídlo zaslouží si ten, kdo v létě spal? Hej, tak se přidej k nám, teď máme večeři.
Mravenci: Hej! Tak se přidej teď k nám! Hej!
Cvrček: Copak vám za to dám?
Mravenci: Hej, housle vytáhni a hrej písně vitální, hou, hej, ať každej náladu má! Hej! Tak se přidej teď k nám! Hej!
Cvrček: Copak vám za to dám?
Mravenci: Hej, housle vytáhni a hrej písně vitální, hou, hej ať každej náladu má, náladu má!
Já jsem tak maličký, bolí mě nožičky a bříško neustále z hladu povídá. Teď sněží do polí a to mě zabolí, že v závějích housle mlčí, nemám sílu hrát. Kéž bych byl moudejší a v létě pilnjší nemusel bych teď v mrazu lačný naříkat.
Liška: Bravo, pane čápe, jaký vzácný tanec! Tak lehce kráčíte, jak stéblo nad vodou. Když nohu pozvednete, celý močál ztichne, i žáby rozloučí se se svou svobodou.
Čáp: Ó, paní liško, díky za ta slova, však není v tom nic víc než starý čapí zvyk. kdo dlouhé nohy má a zobák jako kopí, ten v bahně nezabloudí, najde každý kvík.
Liška: Tak tedy vy jste lovec jemný, vznešený. Ne drápy, ne zuby, ne hlukem hřmotně do všech stran. Vy tančíte a oběd sám vám přijde k nohám. To musím uznat: máte vybíraný plán.
Čáp: Každému příroda dala jiný způsob. Mně zobák do vody, vám čumák do křoví. Já čekám u tůně, vy běžíte za stopou, a každý po svém najde, co mu napoví.
Liška: A co vám chutná, smím-li se tak ptáti? Jen žabí stehýnka a rybky z mělkých vod? Či znáte také vůni dobré polévky, té husté krémové, jak od babičky chod?
Čáp: Já jím skromně, paní. Co mi močál dává: tu rybku, tam žabku, občas červa snad. Však po tak dlouhém tanci, po tak pilném lovu, přiznávám: dovedl bych dobře obědvat.
Liška: Pak přijměte mé pozvání, pane čápe. Můj dům je nedaleko, stůl mám prostřený. Uvařím vám jemnou, polévku voňavou, takovou, že se po ní srdce promění.
Čáp: Vy nabízíte hostinu mně, cizinci z močálu? Toť laskavost, jež sluší duši vznešené. Rád přijdu, paní liško, bude-li vám milo, a vše rád oplatím, to ne, že ne.
Liška: Ó, přijďte! Přijďte! Budu vás tam čekat. Hostit Vás je pro mě velká čest. Kdo tančí jak princ a loví jako mistr je vždycky zván. Tak co říkáte, v šest?
Spolu kánon:
Čáp: Tak tedy přijdu, paní liško. Tak platí, paní liško. Oběd jistě dobrý bude. Tož já se těším.
Liška: Tak tedy platí, pane čápe. Tak ať všechno klape. Ach, v tlamě nebe na zemi…Já také, pane čápe…já také. Věřte mi.
Liška: Vítejte, pane čápe, zde v mém lesním sídlu, sídle, kde stůl je dneska prostřen pro vzácný ptačí rod. Já vařila jsem dlouze, jak dobrému sluší se jídle, jídlu, až zavoněl v hrnci ten nejlahodnější chod.
Čáp: Ó, paní liško, vůně jde vstříc mé dlouhé tváři, jak jemný vánek z luk, když končí ranní chlad. Jsem poctěn vaší péčí, jež v každém gestu září, a rád bych vaší štědrost teď uměl opětovat.
Liška: Jen usedněte blíže, zde máte místo své, svoje zde talíř, lžíci, ubrousek a samý hebký mech. Ta polévka je skvostem díky pečlivosti moje, mé, a kdo ji jednou ochutná, ten ztratí zcela dech. Ach, jak je hebká, a sametová, jak po jazyku plyne, každá její kapička se v ústech rozezní! Jen ochutnejte, pane čápe, dříve než teplo mine, toť jídlo jídel, pane čápe, husinu mám z ní.
Čáp: Já pokouším se, paní liško, však marně skláním hlavu, můj zobák míří hluboko, kde žádná hloubka není. Když dotknu se té hladiny, hned uteče mi stranou, a z chutné zlaté hostiny mám pouze přivonění.
Liška: To zvláštní jest, můj hosti, hoste, mně neutíká nic, mně poslušně každá kapka do bříška jde střemhlav. Snad nesmělost vám svírá krk a upejpáte líc? Snad chcete býti dvornější, než žádá dobrý mrav.
Čáp: Já nejsem pyšný host, já ctím váš dobrý úmysl. Však dlouhý zobák, mělký talíř, to ej čistý nesmysl.
Liška: Ten, kdo hledá výmluvy, ten jistě nemá pravý hlad, vždyť polévka je prostá věc, či nechutná vám snad?!
Čáp: Já zkouším zprava, zleva, zkouším šikmo, zpříma, však každá cesta končívá dřív, nežli začne hlt. Přede mnou to voní jako sad než přijde zima, vidím zlaté bohatství a nemám ani pr... prožitek.
Liška: Toť škoda, pane čápe, vzácně dneska voní, a tolik bylinek jsem v hrnci vařila! Snad příště bude přízeň hvězd vám více klonit, a chuť přesvědčí, že jsem se snažila.
Čáp: Děkuji, paní liško, za stůl i za pozvání, byť z jídla odnesu si pouze hlad jak vlk. Kdo přijde jako host, ten nemá právo kárat, a smím jen zdvořile se snažit, abych zmlk.
Liška: Cožpak vy odcházíte? Sotva jsme tu byli! Cožpak vám nechutnalo? Chyběl tomu třpyt? Nechcete ještě zkusit zůstat aspoň chvíli? Já chtěla s přítelem si oběd rozdělit.
Čáp: Váš úmysl si, paní, chci dobře pamatovat, a rád vám stejnou laskavost zas jednou oplatím. Zítra vás zvu k sobě, smím-li vás přivítat, co dneska bylo začato, to zítra dokončím.
Liška: Vy zvete mne? Jak milé! Já přijdu velmi ráda, já neznám rozmary, mně zcela vše chutná. Kde jídlo dobře voní, tam liška přijde ráda, ochotně vše zbaští a ostatní je putna.
Čáp: Tak tedy přijďte zítra, až se poledne zvedne, a rákos nad tůní se v slunci rozzáří. Já připravím pokrm, jenž v každém smyslu sedne, ať taky poznáte, jak čápi rybaří.
Liška: Tak platí, pane čápe.
Čáp: Tak platí, paní liško.
Liška: Dnes já jsem hostitelka
Čáp: A zítra budu já
Liška: Vonělo moje jídlo dnes
Čáp: A zítra moje bude zas
Liška: Pak přijdu plna chuti.
Spolu: Liška: Já pak navštívím vás! Čáp: Já budu čekat vás!
Liška: Tak tady bydlí čáp? Jak vzdušné, velkolepé sídlo! Tůň voní po rákosí, hladina je hedvábná. A jestli voní oběd, jak včera mé jídlo, pak dnešní hostina bude věc velmi půvabná.
Čáp: Vítejte, paní liško, račte vstoupit blíže, dnes hostem jste vy sama, dnes já vás pohostím. Co včera bylo začato u vaší lesní chýše, to dneska u své tůně rád pěkně dokončím.
Liška: Ó, pane čápe, vůně stoupá rovnou k čumáčku tak zlehka ji cítím, když zoubek vycením. Už teď se těším na tu vaši omáčku. Vždyť správný host vždy píli ocení.
Čáp: Jen usedněte, prosím, zde máte místo svoje, zde nádoba, zde ubrousek, zde kvítí z mokřin dám. Ten pokrm zraje dlouho, když večer mlha pluje, a nejlepší je když je horký podáván. Dobrou chuť! Ach, výborné! Jak lahodné! Jak se jen rozplývá! Jak každé sousto po zobáku lehce sklouzne níž. Jen ochutnejte, paní liško, dřív než pokrm zchladne, pak nebude moc dobrý. Zkusila jste již?
Liška: Já ráda bych, však nevím, jak se dostat dovnitř, to hrdlo je tak úzké, že sotva vejde zrak. Ať dělám, co mohu, můj čumák není zobák, ať dělám, co dělám, neumím to tak!
Čáp: To zvláštní jest, má paní, mně nevadí to hrdlo, mně každé sousto poslušně jde přímo do úst vstříc.
Liška: Já zkouším shora, zdola, z boku, šikmo, zleva, zprava, nic!
Čáp: Toť škoda, paní liško, vzácně dneska voní, a tolik bylinek jsem v hrnci vařil. Snad příště bude přízeň hvězd vám více klonit, a chuť vás přesvědčí, že jsem se snažil.
Liška: Ta slova dobře znám...ach, pane čápe milý, vždyť stejně zněla včera u mého talíře. Teď chápu, co jsem činila vám, když vy jste marně seděl, a já se smála potají, když jste měl potíže.
Čáp: Já jsem se nesmál, paní, vám, jen pravdu dávám znát, že i když z nás je každý jiný, můžeme jíst pospolu. Kdo hosta zve, ten měl by jistě na něj pamatovat, a proto vstřícně volit prostírání u stolu.
Liška: Stydím se ó, pane čápe, můj žert byl tak planý, já nezdvořile holdovala hloupým řečem. Prosím vás za odpuštění, nechci činit další rány, když teď dobře vím, jak špatné je být žertu terčem.
Čáp: Kdo svoji chybu pozná, stojí blíž než včera, kdo omluvit se umí, nemusí se bát. Druhému neučiním to, co sám bych taky nerad. Pak nikdo u stolu už nebude mít hlad.
Liška: Děkuji vám, pane čápe. S vaším jídlem ochutnám i vlastní ostudu. Už nikdy, pane čápe, už nikdy, si z hosta tropit blázny nebudu.
Spolu kánon:
Čáp: Tak platí paní liško. Tak platí paní liško. Ať každý host má místo. Ať každý každého chápe.
Liška: Tak platí pane čápe. Tak platí pane čápe, Ať odteď, ať každý každého chápe.
Lev: Kdo ruší spánek krále širých plání? Kdo troufá si mi běhat přes můj sen? Mé zuby sice dřímou v mojí tlamě, však stačí mžik a budeš zatracen!
Myš: Ó, pane lve, úúúú tady dole! To já běžela, můj malý oříšek mi spadl z rukou ven. Já chtěla domů, pod kořínek, zmizet docela, kde čeká sedm myšat a pelíšek jen.
Lev: Ty chtělas´ domů přes královská záda? Ty! Přes mé lože drze běžet k cíli? Ty drobný stíne, tečko mezi trávou, víš vůbec, s kým tu mluvíš v tuto chvíli?
Myš: Vím, pane lve. Jste mocný, já jsem malá. Jste jako hora a já jenom prach. Však to zrnko prachu nechtělo vás budit jen si neslo oříšek a teď má velký strach.
Lev: Já jedním dechem rozháním stáda, já jedním skokem zastavím celý svět. A ty mi šimráš tlapu jako tráva? Mám tě snad spolknout? Hned? Tak? Právě teď?
Myš: Ne, prosím, ne! Já nejsem ani sousto. Jen chomáč chloupků, jsem si jista tím. Když pustíte mě, budu si to pamatovat, a jednou jistě službu oplatím.
Lev: Ty? Mně? Ty službu? Ty maličká a nicotná? Ty chceš být pomoc lvovi, králi všech? To spíš se kapka zvedne ze dna v mořích a bude řídit příliv, odliv v něch!
Myš: Každá malá tlapka leccos dovede. ¨
Lev: Když bych tě snědl, špinil bych si zuby, toť více škody než-li osohu.
Myš: Pak darujte mi život, vládče libý, brzy umřu, dýchat nemohu!
Lev: Jsi pro mne jen kapka v nekonečném moři. Mé oči by teď spaly.
Myš: A přece děkuji vám za tu kapku. Pro toho, kdo je kapkou, je to celý svět. Tiše půjdu. Už vás neprobudím. Vše si budu pamatovat. Jo!
Mravenci: Pššš
Myš: Tak já už jdu. Hned.
Lev v síti
Mravenci: Hm...
Lev: Kdo mi položil v lese zrádnou síť, kdo spoutal krále, ač směšnou nití sic, leč koušu uzly, chci zas volně jít, no každý pohyb spoutává mě víc a víc. Pryč, smyčko lidská! Praskni, tvrdý šve, mé drápy lámou kmeny, skály otáčí. Těch člověk se bojí, to když se pýchou dme, ani můj hlas jak hrom nyní nestačí?!
Kdo to je? Jen listí padá do trávy, jen vítr šeptá: „Už je chycen král.“ Až přijdou lidé, skončí čas mé slávy, ozvěna zapomene, že jsem kdysi řval.
Myš: Ten hlas už znám, ten hřměl nade mnou kdysi, pod tlapou lví jsem ztrácela svůj dech. Vy daroval jste život malé myši, dnes dovolte vy mně poškádlit váš pech.
Lev: (mluví) Ty, myško? Ty? Jak můžeš pomoct mně, ty kapko, kterou ztratí širé moře. Jdi pryč, než lidé přijdou po stopě. Nech krále o samotě prolévat své hoře.
Myš: (mluví) Malé očko umí lehce najít slabý šev, a tichá práce, bezesporu, když je snažně pilná, kde velká tlapa rozhazuje všude marný hněv, tam drobný zoubek, drobná tlapka bývá leckdy silná.
Lev: Co to děláš? To trochu lechtá!
Myš: Za vás dar nezaplatím pouze pěkným hláskem, teď můžu, pane králi, vrátit vám váš dech.
Lev: Já jsem volný. Jsem zas volný. Vítr našel moji hřívu, země nese znovu moje kroky dál. Kdo mi vrátil dech a sílu? Ne dráp, ne zub, ne hlas jak hrom, leč ta, jíž jsem se kdysi smál. Já jsem volný. Jsem zas volný. Vítr našel moji hřívu, země nese znovu moje kroky dál. Už nikdy neřeknu, že malý marně žije, že drobný krok nic v lese nezmění. I malá milost velkou cestu kryje, a dobrý čin se dobrým odmění.
Myš: Jsem malá, pane, to je pravda celá, však každý svůj nějaký dostal dar. Vy měl jste milost, já jen zoubky měla, a spolu jsme přemohli dnešní zmar.
Myš a Lev: (spolu) Já jsem volná/ý. Jsem zas volná/ý. Vítr našel jeho/moji hřívu, země nese znovu naše kroky dál. Já jsem volná/ý. Jsem zas volná/ý. Vítr našel jeho/moji hřívu, země nese znovu naše kroky dál.
Vlk: Hej, ty malé bílé cosi, co tam stojíš u břehu! Proč mi kalíš vodu k pití? Mluv, než dám se do běhu!
Beránek: Pane vlku, prosím pěkně, tak je nakloněna zem. Vy jste výš a já jsem níže, voda teče od vás sem.
Vlk: Já jsem vlk a já mám žízeň, já tu první právo mám. Když řeknu, že vodu špiníš, tak se, mladej, přiznej sám!
Beránek: Kdybych vaši vodu kalil, tekla by ta špína dál. K vám ji vzhůru vrátit nelze, to by proud zpět utíkal.
Vlk: Včera tady tráva rostla, dneska jí mám málo snad! Jehně, že tys´přišlo, spáslo? Nebo to chceš popírat?
Beránek: Beránek jsem, milý pane, na světě jsem třetí den. Trávu ještě vůbec nejím, zatím mlíčko piju jen.
Vlk: Chytré řeči, měkký hlásek, to už znám, to není nic. Když se někdo sladce tváří, často schová špatnou líc.
Beránek: A té trávy plná louka roste hojně do všech stran. Když se dobře podíváte, zelený je celý lán.
Vlk: Dost už vody, dost už trávy, dost už "proč" a "kam" a "jak". Dostanu chuť na jehněčí, řeknu pravdu naopak.
Beránek: Nehledal jste moji vinu, jenom důvod pro svůj hlad?
Vlk: Kdo chce ublížit, ten umí každou lež si poskládat.
Mravenečci: Hm...